Nyní, když se v Gaze usadil prach, dovolte mi krátký komentář ke způsobu, jakým byl konflikt pokryt zde ve Spojených státech. Normálně nechávám mediální komentáře lidem, jako je Glenn Greenwald, Brad DeLong nebo Jon Stewart, kteří odvádějí skvělou práci při prorážení slabin mainstreamového zpravodajství a komentářů. Ale občas mi některý článek přijde tak příznačný pro Co je na americké žurnalistice tak příznačný, že neodolám pár slovům vlastních.
Příklad: Helene Cooper a Mark Landler's New York Times článek před pár dny. Název článku byl „Obama, ukazuje podporu Izraeli, získává novou páku nad Netanjahuem“ a článek naznačoval, že kombinace Obamova znovuzvolení, Netanjahuovy podpory Romneyho během kampaně, bojů v Gaze a nadcházejících izraelských voleb by náhle dát Obamovi hodně nově nalezeného vlivu na izraelského vůdce.
Tento kousek měl dva zásadní problémy. První je, že je to téměř jistě špatně. Netanjahu bude každopádně znovu zvolen, takže s Obamou sotva potřebuje mít přízeň. Ve skutečnosti hádky s Obamou ano vzrostl Netanjahuova popularita v minulosti, takže odkud se vezme údajný pákový efekt? Během posledních čtyř let Obama podporoval Izrael kvůli Goldstoneově zprávě, útoku na pomocné plavidlo v Gaze Mavi Marmara, a rezoluce o palestinské státnosti v OSN. Přestal se také snažit přimět Izrael, aby zastavil budování osad. Obama byl již znovu zvolen, když vypuklo poslední kolo bojů, ale administrativa reflexivně bránila právo Izraele bít do Gazy, jak chtěla. Pokud hledáte známky nově nalezeného pákového efektu, zkrátka je velmi těžké je odhalit.
Myslí si Cooper a Landler, že Netanjahu bude za všechnu tuto podporu tak vděčný, že se náhle vzdá svého celoživotního snu o Velkém Izraeli? Nebo si myslí, že Obamu znovuzvolení posílí natolik, že odloží zbytek své agendy na vedlejší kolej a bude měsíce či roky úsilí věnovat nepolapitelnému grálu izraelsko-palestinského míru? Myslí si nyní Obama po podbízení se izraelské lobby během voleb v roce 2012, že je to pro jeho politické kalkulace irelevantní? Stěží. Mohli bychom vidět další polovičaté úsilí o nesmyslné mírové zpracování (podobné symbolickému gestu Bushovy administrativy v Annapolis), ale kdo skutečně věří, že Obama dokáže přimět Netanjahua k ústupkům nezbytným k dosažení skutečného dvoustátního řešení, zejména vzhledem ke všem ostatním překážkám pokroku, které nyní existují?
Druhým problémem článku byly zdroje, o které se Cooper a Landler opírali. Článek cituje čtyři lidi: Martina Indyka, Dennise Rosse, Aarona Davida Millera a Roberta Malleyho. Všichni čtyři jsou bývalí američtí představitelé s dlouholetými zkušenostmi s prací na americké politice na Blízkém východě a mainstreamoví reportéři jako Cooper a Landler je neustále konzultují. Mezi těmito čtyřmi jsou určité rozdíly, ale všichni sdílejí silnou vazbu na Izrael a Ross i Indyk pracovali pro klíčové organizace v izraelské lobby. Všichni čtyři muži byli úzce spojeni s „mírovým procesem“ po Oslu, což je další způsob, jak říci, že mají dlouhou historii neúspěchů. Vím, že Washington je docela incestní skleník, ale jsou to opravdu oni 👔 jména, která mají Cooper a Landler ve svých chytrých telefonech?
Nemám nic proti tomu, aby Cooper a Landler dostávali nabídky od Millera, Indyka, Rosse nebo Malleyho, samozřejmě, ale Američané by byli mnohem lépe informováni, kdyby reportéři z Doba příležitostně se dostal mimo známou bublinu Beltway. Takže jako veřejná služba je zde seznam některých dalších lidí, kterým by Cooper, Landler a jejich spolupracovníci mohli zavolat, když budou hledat nové myšlenky na toto velmi staré téma.
1. Yousef Munayyer, Jeruzalémské centrumr
2. Phyllis Bennisová, Institut pro politické studie
3. Noam Sheizaf, +972 časopis, Israel.
4. Matt Duss, Centrum pro americký pokrok
5. Mitchell Plitnick (dříve Židovský hlas pro mír a B'tselem)
6. Jerome Slater, SUNY-Buffalo
7. Sanam Anderlini, International Civil Society Action Network & S.
8. Charles Manekin, University of Maryland/Sionista Magnes
9. Sara Roy, Center for Middle East Studies, Harvard University
10. MJ Rosenberg (dříve AIPAC, zaměstnanci Kongresu a
Media Matters for America).
11. Henry Siegman Projekt USA/Blízký východ a University of London
Mohl bych pokračovat, ale to je alespoň začátek. A pokud reportéři potřebují nějaké bývalé vládní úředníky USA, aby příběh zněl směrodatně, proč nezkusit Chase Freemana z Middle East Policy Council nebo Williama Quandta na University of Virginia?
Nejde mi o to, že by některé z výše uvedených jmen mělo monopol na moudrost nebo pravdu; jde jen o to, že je méně pravděpodobné, že budou opakovat stejné staré, stejně staré myšlení, které drželo politiku USA na Blízkém východě uvězněnou v posledních dvou desetiletích nebo déle.
(Zahraniční politika)
