Před třemi tisíci lety dal vévoda z Čou Číně zářivý příklad. Jako vzor ctnosti vyjádřil filozofii vládce v harmonii s nebem, která inspirovala Konfucia, a přišel, aby zaplnil ideologické vakuum, které po sobě zanechal předseda Mao.
„Ten, kdo vykonává vládu prostřednictvím své ctnosti, může být přirovnán k polární hvězdě, která si drží své místo a všechny hvězdy se k ní otáčejí,“ napsal Konfucius před 2 500 lety.
Když psal tato slova, měl v mysli vévodu z Čou, pravděpodobně prvního skutečného člověka, který překročil práh mýtu a vstoupil do čínských dějin.
„Konfucius svými vlastními slovy řekl: ‚Ach, v politice následuji vévodu z Čou,‘“ říká archeolog Wang Tao.
„Jsem si jistý, že se velmi snažil obnovit takzvaný zlatý věk nebo zlatou vládu dynastie Čou, zejména za vlády vévody Čou.“
„Spustit nabídku
Většinou se v čínské historii zdá, že se všichni chovají špatně.
V 5. století př. n. l. měla Evropa Sokrata a Čína měla pouze Konfucia. Oba filozofové intenzivně přemýšleli o etice a správném vztahu mezi jednotlivcem a státem.
Často si myslíme, že Konfucia byl základním kamenem čínské politické filozofie, a totéž vnímá i většina Číňanů. Konfucius však zprostředkoval světonázor, který se formoval po staletí.
„Všichni, včetně samotného Konfucia, vždycky říkali: ‚Vévoda z Čou je můj hrdina, on skutečně položil základy, zejména kulturní základy Číny,‘“ říká Tao.
O vévodovi z Čou toho vlastně moc nevíme.
Je to spíše kult osobnosti než člověk. Ale základ kultu spočívá ve skutečné historické postavě a skutečných událostech. Vévoda pomohl svému bratrovi svrhnout zkorumpovaného vládce a v 11. století př. n. l. založil dynastii Čou.
Severní Čína již měla města, veřejné práce a razila mince. Neexistovala sice ještě žádná říše, ale i vládnutí království vyžadovalo dovednost a jemnost.
Jako mým svědkem je historie
- Bývalá pekingská zpravodajka BBC Carrie Gracieová uvádí desetidílný seriál o postavách z čínské historie, které odhalují něco o dnešní Číně.
- Programy lze slyšet každý všední den na BBC Radio 4 ve 13:45 BST.
- Nebo si poslechněte znovu na BBC iPlayeru
Poté, co jeho bratr zemřel, vévoda z Čou choval se jako poslušný regent a když jeho synovec dospěl, předal moc.
„Stal se takříkajíc nejoblíbenějším strýcem všech. Protože svým ušlechtilým způsobem, kdy – právem – předal moc svému synovci, se stal v celé čínské historii ztělesněním dobra,“ říká Frances Woodová, kurátorka čínské sbírky Britské knihovny.
V čínské historii se většinou zdá, že se všichni chovají špatně. Strýcové-regenty, císařovny-vdovy, konkubíny, bratři… všichni nakonec udělají něco špatného. Skim čte o dynastických vzestupech a pádech císařské Číny a je to děsivá krvavá lázeň nevysvětlitelných úmrtí, useknutých hlav, uškrcených dětí, sourozenců házených do studní, otrávených králů, popravených celých rodin nebo vyzyvatelů roztrhaných na kusy. Ale ne vévoda z Čou.
To je to, co z něj dělá tak velkého oblíbence konfuciánů. Jádrem jejich politické filozofie, a mnohem důležitější než pravidla nebo smlouvy, je upřímnost.
„Podle čínského způsobu myšlení je to velmi slušná věc, dodržet svůj slib,“ říká historik Xun Zhou z Hongkongské univerzity.
„Je to nebeské nařízení, že se jeho synovec stal králem, a on to udělal.“
Velkou myšlenkou vévody z Čou je nebeský příkaz. Vládce vládne ctnostným příkladem, který šíří ctnost po celé zemi a tím demonstruje jeho soulad s božstvím.
Pro rebely však existuje klauzule o úniku. Pokud král nedokáže vládnout ctnostně, harmonie je zničena a lze ji obnovit pouze odstraněním krále.
„Jednou z velkých věcí na čínské historii je způsob, jakým se lidé stávají božskými – že bohové a lidé jsou mírně zaměnitelní a lidé se stávají mírně nadlidskými. Myslím, že vévoda z Čou je nadlidsky dobrý,“ říká Frances Wood.
Wood říká, že koncept nebeského mandátu v sobě obsahuje myšlenku, že pokud je vládce dobrý, nebesa budou spokojena a všechno půjde dobře. Pokud je vládce špatný, nebesa projeví svou nelibost zemětřeseními a všemi druhy přírodních katastrof a vládce bude svržen.
Vévodovi z Čou se také připisuje vytvoření císařských rituálů – procesu, který posílil Konfucius, jenž pomohl proměnit Čínu v národ rituálů. Tyto rituály, z nichž mnohé přetrvávají dodnes, často vyjadřují něčí postavení ve společnosti nebo v rodině.
„Konfucianismus je obzvláště silný v [myšlenkách jako], že syn musí poslouchat svého otce a žena musí poslouchat svého manžela,“ říká Wood.
Vévoda z Čou
- Narodil se v 11. století př. n. l.
- Osobní jméno Ji Dan
- Dynastie Čou vládla území, které je dnes součástí provincie Šen-si – známé jako kolébka čínské civilizace.
- Vévoda je také známý jako „bůh snů“ – podle legendy dává lidem prostřednictvím snů vědět, kdy se jim má stát něco důležitého.
- Založil to, co je dnes moderní město Luoyang v západní provincii Che-nan, kolem roku 1036 př. n. l.
„Rituály v rodině, hierarchie, všechny tyto věci jsou stanoveny rituálem.“
Povinnost živých vůči mrtvým převyšovat všechny ostatní konfuciánské povinnosti je povinností živých. Předek je na samém vrcholu rodinné hierarchie.
„Uctívání předků je v Číně velmi důležité, protože Číňané nemají žádné konkrétní náboženství, nevěří v Boha,“ vysvětluje Wang Tao.
„Ale všichni uctívají předky. Pokud se chcete ve společnosti etablovat, musíte mít dobrého předka. A také musíte mít k tomuto předkovi dobrý vztah.“
Vévoda z Čou je dobrý předek par excellence. A sám se ohlédl ještě dále, k legendárním předkům Číny, říká Tao, „a to využil k formování čínského národa nebo kultury“.
Ale v roce 1949 došlo k revoluci. Politická kultura vybudovaná kolem uctívání předků a poučení se z jejich dokonalé vlády se obrátila naruby.
„Politická moc vychází z hlavně zbraně,“ řekl Mao. Můžete se pokusit poučit ty, kteří s vámi nesouhlasí, ale pokud to selže, měli byste je zničit.
Po celé století Čína odebírala území západním a japonským kolonialistům. Poprvé v historii se civilizace, která si sama sebe uvědomovala jako mocnou, cítila chudá a zaostala.
Mnoha Číňanům se jejich starověká filozofie jevila jako součást problému. A když se v roce 1949 komunisté chopili moci, Konfucius a vévoda z Čou byli svrženi z piedestalů.
„Čínská minulost byla nepřítelem! Byla shledána zodpovědnou,“ říká Peter Bol z Harvardovy univerzity.
„Pokud Čína kdysi byla velmocí světa, pokud kdysi byla zdrojem vzorů pro zbytek východní Asie, čínská minulost byla použita k vysvětlení, proč jí už není, a musela být zničena.“
Maova kulturní revoluce si dala za cíl zničit čtyři staré principy – staré zvyky, starou kulturu, staré návyky a staré myšlenky.
V roce 1966 zaplavilo Peking 11 milionů Rudých gard, Maových mladých úderných jednotek, a zničilo tisíce relikvií a chrámů – veškerou čínskou historii, kterou se jim podařilo najít.
Ale když o deset let později zemřel předseda Mao, Kulturní revoluce a útok na historii s ním zemřely. Nastal čas, aby se Čína vrátila na začátek.
„Po Kulturní revoluci čínská vláda a lidé zoufale touží po nové ideologii, protože Maova filozofie a myšlení způsobily zemi a lidem tolik škody. Konfucianismus se tedy objevil schválně, aby zaplnil mezeru,“ říká Wang Tao.
„A vévoda z Čou si také znovu získal svou popularitu a mnoho lidí nyní mluví o vévodovi z Čou, uctívání předků nebo starém řádu vesmírného mandátu nebes mnohem příznivěji. A myslím, že to odráží změnu společnosti.“
Konfucius se znovuzrodil jako svépomocný člověk
Důvod, proč tyto jednoduché pravdy přežily tisíciletí, je ten, že pomáhaly generaci za generací Číňanů pochopit podstatu a kulturu, která je formovala, a neztratit hlavu, a to ani tváří v tvář obrovským společenským změnám a téměř ohromujícímu výběru.
Z nedávného bestselleru Konfucius ze srdce od Yu Dana
Takže vévoda z Čou a Konfucius jsou zpět na svých piedestalech. Opět politicky módní.
Sotva uplyne měsíc, aniž by čínská vláda někde ve světě neotevřela Konfuciův institut, který by vyučoval jazyky a kulturu a prosazoval měkkou sílu. Již nyní jich existuje téměř 1 000 ve více než 100 zemích.
Nová generace vůdců, která se ujme moci příští měsíc, chce uctít všechny své předky, komunistické i konfuciánské.
Takže jen co by kamenem dohodil od ústředí strany klidně shlíží socha starověkého filozofa. A někde v duchovním světě se musí usmívat vévoda z Čou.
