Chaos pocházející z arabského jara plodí na Blízkém východě nový pragmatismus a také nutí Turecko, aby se vrátilo ke své politice „nulových problémů se sousedy“ tím, že se snaží napravit ploty s regionálními zeměmi, se kterými bylo v rozporu.
Nedávné předehry mezi Ankarou a Bagdádem, které přišly po dlouhém období osobního nepřátelství mezi premiéry Recepem Tayyipem Erdoganem a Nouri al-Malikim, o tom svědčí. Podobným směrem se ubírají i napjaté vztahy Turecka s Íránem.
Nesouhlas Sýrie a Teheránu s kroky Turecka k posílení protiraketové obrany související s NATO vedl k napětí, což zajistilo, že dvoustranný dialog o regionálních otázkách zůstal neproduktivní. Návrat k přátelštější atmosféře byl patrný při návštěvě íránského ministra zahraničí Džaváda Zarífa v Turecku 1. listopadu.
Byl v Istanbulu, aby se zúčastnil „šedesáté konference Pugwash o vědě a světové bezpečnosti“, která se sešla pod výmluvným názvem „Dialog, odzbrojení a regionální a globální bezpečnost“. Turecký prezident Abdullah Gul si během hlavního projevu našel čas na přivítání Zarifa a ocenil nový dialog mezi Teheránem a Washingtonem. Charakterizoval to jako „dlouho vytoužený vývoj“.
Téhož dne Zarif odcestoval do Ankary na jednání se svým tureckým protějškem Ahmetem Davutogluem a při tom byl také přijat Erdoganem. Davutoglu na společné tiskové konferenci se Zarifem po jejich oficiálních jednáních oznámil, že Turecko a Írán jsou připraveny zmírnit etnické a sektářské napětí na Blízkém východě.
Naznačil také, že syrská otázka, kvůli níž mají obě země vážné neshody, nebude dovoleno kazit vztahy. I když rozdíly v této otázce přetrvávají, Davutoglu naznačil, že se strany shodly na třech základních bodech ohledně krize.
Prvním je podle něj potřeba rozšířit humanitární pomoc bez diskriminace na všechny syrské strany konfliktu. Druhým je potřeba urychleně zahájit transformaci v Sýrii, a proto uspořádat konferenci Ženeva II, nejen k zajištění míru, ale také k zachování územní celistvosti země. Třetím bodem, řekl Davutoglu, je podpora svobodných voleb v Sýrii poté, co budou stanoveny způsoby ukončení Asadova období.
Davutogluovy poznámky představují ústup ze strany Ankary od její předchozí tvrdé politiky, která se na ženevský proces dívala s velkým podezřením, protože technicky zahrnuje Asada. Zdá se, že Turecko čelí skutečnosti, že období politického přechodu v Sýrii bude nějak zahrnovat Asada.
Davutoglu také oznámil, že ve dnech 25. až 26. listopadu odcestuje do Teheránu a Erdogan Teherán navštíví v lednu. Řekl, že Turecko doufá, že v prosinci v Ankaře bude hostit íránského prezidenta Hasana Rúháního. Tento diplomatický styk na vysoké úrovni je jasně navržen tak, aby udržoval pozitivní dynamiku politických vazeb a mohl by tvořit základ nové fáze produktivní spolupráce.
Jak řekl bývalý velvyslanec Clovis Maksoud ve svém článku ze 3. listopadu pro Al-Monitor"Zdá se, že tyto dvě důležité regionální mocnosti si uvědomují možná nebezpečí nevyřešené občanské války v Sýrii." Stojí za to připomenout – jako okrajovou poznámku –, že podobný příval diplomatických návštěv je na nadcházející týdny a měsíce plánován také mezi Tureckem a Irákem.
Zatímco Turecko a Írán oteplovaly vztahy, Maliki byl ve Washingtonu. Varoval Obamovu administrativu před rostoucí hrozbou pro Irák a region ze strany skupin přidružených k al-Káidě a sháněl americkou vojenskou techniku, aby proti tomu mohl bojovat. Představitelé Ankary s uspokojením konstatovali, že Málikí byl zase varován, aby byl méně sektářský a více inkluzivní při zacházení s kdysi vládnoucí sunnitskou menšinou.
Turecká podpora této menšiny odstartovala napětí mezi oběma zeměmi. Napětí vyvrcholilo, když Ankara poskytla azyl iráckému viceprezidentovi Tariq al-Hashemi, prominentnímu sunnitskému politikovi, který byl obviněn z vytvoření protišíitských eskader smrti a soud v Bagdádu mu udělil trest smrti. Zdá se, že Turecko a Irák jsou nyní připraveny nechat tyto problémy odpočinout.
Skutečnou hrozbou pro režimy v regionu dnes stále více přichází al-Káida a její odnože. Ty nadále mění Irák a Sýrii v krvavou lázeň a je vidět, že nabývají na síle využitím chaosu v Sýrii. Otevřeně deklarují své záměry a říkají, že jejich cílem je zničit současný řád a nastolit režimy, které budou vládnout přísně podle šaríi.
V rozhovoru s Guardian 3. listopadu před touto hrozbou varoval i Gul. "Nemyslím si, že by někdo toleroval přítomnost něčeho jako Afghánistán na pobřeží Středozemního moře," řekl.
Rostoucí nestabilita na Blízkém východě – se Sýrií na jedné straně a Irákem a Egyptem na straně druhé – také činí pokračování strategických vztahů se Spojenými státy životně důležité pro země jako Turecko, Irák a Saúdská Arábie. Někteří analytici tvrdí, že to také pobízí Washington a Teherán k nové spolupráci.
Mezitím Rusko a Spojené státy pokračují ve spolupráci ohledně Sýrie a prosazují konferenci Ženeva II. Syrský případ ukazuje, že tyto supervelmoci jsou hlavními hybateli, kteří mohou ovlivnit běh událostí v regionu. Ani jeden to dnes nedělá jako „vnucování vnějších mocí“, ale spolupracují s regionálními mocnostmi.
Je výmluvné, že současné napětí mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií není kvůli přílišnému vměšování USA, ale příliš malému. Rijádu vadí například to, že se Spojené státy rozhodly proti bombardování Asada a odmítly také vyzbrojit syrskou opozici.
Pokud jde o spoléhání některých lidí v regionu na Rusko, bylo to evidentní v konfliktu Teheránu se Západem kvůli jaderné otázce a je evidentní nyní v Sýrii, kde se Asadovi podařilo zůstat stát díky politické a vojenské podpoře Moskvy.
Ankara má v tomto prostředí jen málo možností, než přestat veslovat proti proudu a pokusit se urovnat rozdíly se zeměmi v regionu, aby byla její politická přítomnost cítit, když se nový Blízký východ formuje.
Pro Erdogana je v tom všem samozřejmě více než jeden komplikující faktor. Jeho původní vize zahrnovala Turecko, které hraje vedoucí roli na Blízkém východě.
Ale pryč jsou časy, kdy se Davutoglu chlubil, že Turecko je tvůrcem hry na Blízkém východě, a argumentoval tím, že bez souhlasu Ankary se v regionu nemůže pohnout ani list.
Čas ukázal, že Turecko a vlády v regionu nemusí nutně vidět, co by se mělo stát na Blízkém východě. Arabské jaro zatím vedlo spíše k chaosu než k demokracii a dodržování lidských práv. V Sýrii, Iráku a Egyptě Erdoganova vláda zjišťuje, že se musí vrátit k pragmatické politice, pryč od těch, které jsou založeny na ideologii.
Ankara se také musí vypořádat s řadou nových bezpečnostních hrozeb v důsledku syrské krize a všeobecných nepokojů v regionu. Ty sahají od záplavy uprchlíků až po destabilizační aktivity skupin přidružených k al-Káidě, které se míhají sem a tam přes propustnou 900 kilometrů dlouhou (560 mil) hranici mezi Sýrií a Tureckem. K tomu je třeba přidat hrozbu chemickými zbraněmi.
Erdogan si je více než vědom toho, že Turci nemají chuť nechat se zatáhnout do smrtících a zdánlivě neřešitelných sporů na Blízkém východě. Musí to brát vážně, protože místní, prezidentské a všeobecné volby nejsou daleko.
Proto musí být také pragmatičtější v zahraniční politice. Některé diplomatické zdroje tvrdí, že nový smysl pro pragmatismus by se mohl rozšířit i na v současnosti téměř neexistující turecko-izraelské vazby. Pokud k tomu dojde, bude to znamenat, že politika „nulových problémů“ je na správné cestě.
Almonitor
