Dlouho jsem měl podezření, že vlády lpí na konspiračních teoriích, jako si některé děti pěstují imaginární přátele. Je to způsob, jak se vyrovnat s událostmi mimo jejich kontrolu. Kéž by realita byla tak dramatická nebo tak jasná nebo dokonce zábavná jako fantazie.
A přesto – abych citoval Henryho Kissingera citujícího Goldu Meirovou – i paranoici mají nepřátele. Stávají se zvláštní věci a některé záhady je těžké vyřešit.
Nevysvětlená turecká kauza se týká prezidenta Turguta Ozala, který zemřel v roce 1993 údajně na masivní infarkt. V té době nebyla provedena žádná pitva, ale tehdy se zdálo, že není nutná. Prezident měl nadváhu. V Houstonské metodistické nemocnici podstoupil trojitý by-pass. A rok předtím byl operován na rakovinu prostaty.
Jeho manželka Semra – platinová blondýna kouřící doutník se zálibou v revolverech posetých drahokamy – si však myslela něco jiného. Řekla, že její manžel dostal na recepci na bulharské ambasádě večer před smrtí špinavou limonádu.
V té době se zdálo, že její podezření připomínalo atentát Olivera Stonea na atentát na JFK, ale v průběhu let se zakořenilo, když Turecko začalo nahlížet do aktivit hlubokého státu, který se stal zákonem sám o sobě.
Dnes je země v plném konspirativním režimu. Soudy skřípají k verdiktu v procesu Ergenekon, ve kterém jsou vysocí armádní důstojníci a řada údajných civilních kolaborantů (včetně novinářů) obviněni z vytvoření tajné organizace k převzetí tureckého státu. Obhajoba tvrdí, že samotný proces je spiknutí — hon na čarodějnice ze strany vlády proti jejím odpůrcům.
V takovém klimatu se zdálo nevyhnutelné, že se pochybnosti o smrti Ozala vrátí do politického programu. Prezident je považován za duchovního otce současné vlády pro volný trh, muže, který se postavil armádě podporované staré gardě ve jménu kulturního konzervatismu a na cestě k sociální a ekonomické reformě narážel na náraz za druhým.
Když Turci mluví o „Ozal Years“, mají na mysli stagnující, do sebe zahleděnou zemi, která se otevírá světu. Ozal úzce podporoval Spojené státy během první války v Perském zálivu a chápal, že schopnost Turecka přetvořit Blízký východ závisí na tom, jak dokáže, že je schopno provádět reformy doma.
Byl Ozal časnou obětí ultranacionalistického spiknutí, které chtělo udržet kurdskou otázku uzavřenou a turecké okenice vůči vnějšímu světu pevně zaklíněné?
Turecká státní dozorčí rada jednající na příkaz současného prezidenta se to nedávno rozhodla zjistit. Na začátku října bylo Ozalovo tělo exhumováno z mauzolea v Istanbulu.
Podle nejnovější forenzní zprávy Ozal, kterého operoval slavný srdeční chirurg Michael Debakey v roce 1987, mohl později padnout do rukou Dr. Crippena, nechvalně známého jedu. Ozalovo tělo obsahovalo bohatý koktejl škodlivých látek, včetně dichlordifenyltrichlorethanu, běžněji známého jako DDT, a vedlejšího produktu DDT zvaného DDE, který poškozuje játra, stejně jako kadmium a radioaktivní prvky americium a polonium.
Pak Zaman, noviny, které propagují stíhání podezřelých z Ergenekonu, unikly prezidentovu závěrečnou lékařskou zprávu z Houstonu, která říkala, že jeho ticker funguje dobře.
Závěrečná zpráva je však neprůkazná. Přítomnost toxinů v prezidentově těle sama o sobě nedokazuje, že byl otráven. Ozalovým místem posledního odpočinku je mauzoleum u rušné istanbulské dálnice a po 19 letech tam mohlo být tělo kontaminováno.
A tak konečným přínosem Turguta Ozala může být poučení Turecka, že vyrovnat se s minulostí znamená přijmout nedostatek jistoty.
*Andrew Finkel je více než 20 let zahraničním zpravodajem v Istanbulu a také sloupkařem pro turecké noviny. Je autorem knihy „Turecko: Co každý potřebuje vědět“.
(The New York Times)
